neděle 27. března 2011

And I was like AHH

Kdysi dávno, někdy těsně poté, co se takové ty velké ještěrky rozhodly spáchat hromadnou sebevraždu, používali lidé při psaní k vyjádření slova. Doopravdy. Já to pamatuju. Za oněch slavných časů jste prostě řekli, že vám něco připadá vtipné. Eventuálně jste se snažili postavit větu tak, aby přišla vtipná i tomu, kdo ji čte. Fakt je, že vzhledem k jistým omezením psaného textu to není metoda stoprocentně úspěšná, nicméně použitelná byla. Saturnin smajlíky nepotřeboval.

Pak někoho napadlo, že by bylo báječné nemuset psát furt dokolečka "směji se svému vlastnímu vtipu, až se za břicho popadám", a vymyslel smajl. :-). Bylo to jednoduché a efektní. A bylo ráno, den druhý.

I řekl si někdo, že koneckonců henten internet je takový celý jakýsi v pohybu a samé obrázky, a že by koneckonců bylo pěkné, kdyby trapně zastaralou značku nahradil obrázek. Pokud možno hýbací. (Osobně doufám, že se smaží v pekle. Přijdu-li tam já, s nesmírným potěšením si do něj taky párkrát šťouchnu vidlema.) A bylo ráno, den třetí.

Tehdy se onoho nápadu chopili uživatelé. Lépe řečeno, uživatelky. Buď z přemíry času, který ubíjejí klikáním na barevné emotikony, nebo snad z touhy vyjádřit, jak mají bááááááááječnýýýýý život (životeček či něco takového by byl příhodnější výraz - tyto dobré ženy totiž neoplývají dětmi, manželem a dobrým srdcem, ale mimouškama, manžama a všechno jim jde od srdíčka) radostně zahlcují internet obrázky poskakujících žlutých ksichtů s nožičkami. Klikne-li jedna dvakrát, musí druhá třikrát. Obdržíte-li v hodnocení při prodeji pouhý jeden veselý žlutý ksicht, je to - soudě dle toho, jak se takovému faux pas vyhýbají - považováno za urážku srovnatelnou s úderem rukavice do jejich půvabných tváří. Pouze krev dokáže smýt tu pohanu.

Vyhnout se tomu nelze. V některých krajích je smrtelnou urážkou hostitele nepožít předložený pokrm, i kdyby místní specialitou bylo něco, co se na jednom konci ještě hýbe a na druhém na vás potutelně mrká. Všude, kde funguje připojení, musíte vyjadřovat emoce za pomoci prostředků komunitě dostupných. Jinak vás komunita vyobcuje. Tečka.

No a dneska jsem při hledání zázračného přípravku, který by ze mne na počkání učinil Scarlett O´Harovou ve věku, kdy soutěžila v hodu vázou po Rhettu Butlerovi, narazila na tyto stránky.



Vývoj dospěl ke svému konci. Nač dumat nad tím, co chci říct a jak to chci říct. Stačí připomenout univerzálně platný obrázek. Kdy asi přijde ta doba nevinnosti, v níž s sebou budeme nosit škartičky podobné omalovánkám a za doprovodu bezmocného hýkání ukazovat ostatním, co bychom vlastně rádi?

Doporučená četba

Doporučeno ke shlédnutí, zde část prvá:

sobota 26. března 2011

Samozásobování: Zmrzlina podle Bena a Jerryho

Člověk nemusí být zrovna Fibonacci, aby přišel na to, že oženit se vyjde dráž než zakoupit služby prostitutky. Prostitutka, například, nepožaduje briliantík v ceně vozu střední třídy. Nebo možná požaduje, ale vám do toho nic.

Oproti tomu manželka, byť samostatně výdělečně činná, vyžaduje zabezpečení nějakého toho stropu nad hlavou a potravy pro blíže neurčený počet hladových zobáčků, plus například pravidelný přísun květin (tu se dostáváme k tomu, že některé ženské jsou všechny stejné: jakkoliv logicky myslící a praktickou bytost pojmete za choť, každou potěšíte víc růží než květákem, a to přesto, že květiny jsou, na rozdíl od květáku, nepoživatelné).

Já sice na briliantíky netrpím, avšak trpím na zmrzlinu. Počítám, že ve statistikách hravě zastanu dva tři průměrné Čechy. Potíž je, že nejradši bych to spotřebovala v produkci firem Häagen-Dazs a pánů Bena a Jerryho, což je sice libůstka nevinná ve srovnání s cenou drahých kamenů, ale při srovnání s finančními prostředky laskavě mně poskytovanými státem po dobu rodičovské dovolené už to zase taková sranda není.

Nectně jsem proto zneužila lásky Nejslawnějšího k technickým vymoženostem a vyžádala si zmrzlinovač. Sice jsem už jeden měla, jenomže ten byl s namrazovací nádobou, kterou jsem nikdy nebyla schopná včas vložit do mrazáku, protože když jeden dostane chuť na zmrzlinu, dostane ji teď a ne za čtyřiadvacet hodin nutných k namrazení. A krom toho byl úplně plně automatický zmrzlinovač v krásném nerezovém designu a ten starý beztoho nevyhovoval požadavkům.

Nejslawnější, okouzlen technickou vymožeností a obluzen mým příslibem, že obdrží též sorbet, přístroj zakoupil, čímž ho jeho manželka přišla zase jednou dráž. No a já od té doby přemítám, jak sloučit vášeň pro zmrzlinu s vášní pro bordeaux sáčko ve velikosti 40, kterou (na rozdíl od sáčka) nemám a takhle zřejmě hned tak mít nebudu.

Co potřeba na moka zmrzlinu à la Ben & Jerry's:

250 ml smetany ke šlehání
125 ml plnotučného mlíka
90 ml cukru
2 lžíce kakaa
1 lžíce instantní kávy
1 velké vejce
podle švidravého oka určené množství sušenek Lotus

Kterak postupovati:

V mixéru vyšleháme vajíčko s cukrem do pěny. Poté přilijeme smetanu, mlíko, přihodíme cukr, kakao a kafe a necháme mixér, ať si s tím taky nějak poradí. Přendáme do zmrzlinovače a tak za hodinku máme hotovo. Nadrcené sušenky se přisypávají těsně před vyndáním.



Ach.

(Milovníci Ben & Jerry's mohou taktéž o něco více neprospět životnímu prostředí a nechat si za použití četných zplodin dovézt jejich zmrzlinovou kuchařku z Amazonu.)

pátek 25. března 2011

Roztáčíme kola kapitalismu

Vzala jsem si muže, který zbožňuje technické vymoženosti. Technické vymoženosti začínají zaplavovat jako tatarské hordy náš nikoliv snad malý, ale také nikoliv velký panelákový byt. V praxi to vypadá takto:

Fáze 1: Usmrcení. Jednoho krásného dne se Nejslawnější podívá na televizi a praví: "Je jakási zelená. Dosluhuje..." V té chvíli je osud televize zpečetěn.

Fáze 2: Souboj vůlí. Chabě oponuji, že tak zeleně zas obrazovka nevypadá, a ostatně na televizi se prakticky nedíváme, tudíž není důvodu ji měnit. Připouštím, že to částečně činím z obavy, že jednoho stejně krásného dne Nejslawnější pohlédne zamyšleným zrakem a řekne "Jsi jakási zelená..."

Několik následujících dnů, týdnů nebo měsíců (podle tuhosti mnou kladeného odporu) Nejslawnější krouží okolo televize a činí nenápadné poznámky, že již nevyhovuje nejnovějším standardům ani našim potřebám. Je-li v okruhu několika kilometrů elektroprodejna, vyčenichá ji jako dobře vycvičený lovecký pes a bleskurychle mě do ní zatáhne, aby mi vylíčil, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými nabízenými modely. Následuje ritualizovaný výrok, něco jako ámen za modlitbou: "Já vím, že to nepotřebujeme. Vlastně ji ani nechci. Jen se tak dívám."

Fáze 3: Vstříc osudu. V nějakém okamžiku podléhám iluzi, že Nejslawnější touží jen a výhradně po televizoru, a bude-li tento pořízen, bude ukojen a šťasten. Nu což, má ji mít, říkám si. Endlich, co by si neudělal radost. Není mi zcela jasné, jak tato iluze funguje, a domnívám se, že mi Nejslawnější něco dává do jídla. Pravidelně totiž následuje

Fáze 4: Osvícení. Téměř vzápětí po zakoupení Přístroje se objevuje nezbytná potřeba jiného. Momentálně vzdoruji kávovaru a čističce vzduchu. Vinotéku máme, děkuji za optání.

středa 23. března 2011

Samozásobování. Kapitola další: Nutella

Lidská touha něco slavit nebo připomínat nezná hranic. Místo mučedníků, kteří aspoň sešli ze zdejšího slzavého oudolí slavnou smrtí, můžeme dneska vzpomenout na stěhovavé ptáky (dokonce dva dny, asi aby bylo dost času na minimální přelet), matematiku, žáby, hory (kdyby vás to zajímalo, tak Mezinárodní den hor je 11. prosince), a dokonce i Nutellu.

Nutellový mezinárodní den patrně vymysleli chytří marketéři, ale asi nebyli dost chytří, protože o jeho konání jsem se dozvěděla o víc než měsíc později. A to už ho prý slaví celých pět roků. Chm. Na druhou stranu, na výrobu nutelly je vhodná chvíle vždycky, takže kdo, když ne my, a kdy, když ne teď.

Co je zapotřebí:

1 hrnek lískových oříšků
2 lžíce oleje (bez výrazné chuti)
2 lžíce práškového cukru
1/2 lžíce kakaa
1/2 lžičky vanilkového extraktu
170 gramů bílé čokolády
170 gramů mléčné čokolády

Kterak postupovati:

1) Oříšky opražíme v troubě nasucho, přístroj k tomuto účelu zapneme na 180 stupňů a necháme je tam zhruba patnáct minut.

2) Co možná nejlíp je zbavíme slupek. To v praxi znamená, že je někam umístíme a šúcháme - například za pomoci ručníku nebo papírového ubrousku. Šúcháme docela dlouho, což nám umožní důkladně promyslet, co uděláme s tím neskutečným bordelem, který tak vyrobíme.



3) Ořechy přehodíme do mixéru a mixujeme, dokud z toho není jemná kašička. Mixér několikrát zastavíme a uklidníme dítě, které vůbec není rádo, že mixujeme.

4) Přidáme olej, cukr a vanilkový extrakt a ještě promixujeme.

5) Teď bychom to měli procedit, nejlíp přes kovové síto, aby byla výsledná struktura jemnější. Jmeme se tedy hledat síto. Když ho objevíme mezi hračkami, zabavíme ho (můžeme i umýt, tento krok jsem vynechala), a propasírujeme umixovanou hmotu.

6) Rozehřejeme bílou čokoládu.

7) Zabavíme dítěti knihu, z níž vyrvalo první stránku. Vyjmeme mu zbytek stránky z úst. Pokusíme se utišit jeho strašlivý řev (jednak se mu nelíbí, když mu někdo sahá do tlamky, jednak jsme mu odebrali báječnou hračku).

8) Smícháme bílou čokoládu s polovinou oříškové hmoty.

9) Nyní je čas na mléčnou čokoládu. Jdeme do špajzu a proklejeme Nejslawnějšího, který mi zase sežral čokoládu určenou do vaření, ačkoliv je mu neustále nakupována zásoba chutných čokolád určených k přímé konzumaci. Vezmeme mléčnou a hořkou čokoládu a rozhodneme se vynechat kakao.

10) Rozehřejeme čokoládu za poskakování na jedné noze, protože dítě se rozhodlo, že ačkoliv umí předměty obcházet, nyní bude báječné, když se pokusí probourat se kupředu za svým cílem skrz moje pravé lýtko.

11) Smícháme rozehřátou čokoládu s druhou polovinou oříškové hmoty. Komu Nejslawnější nesežral mléčnou čokoládu, přidá půl lžíce kakaa.

12) Nalijeme do skladovacích nádob a pokusíme se výsledek zvěčnit. Ti, kterým se podaří odehnat dítě do dostatečné vzdálenosti, se mohou pokusit o obrázek, při pohledu na nějž ctěnému obecenstvu ukane slina na klávesnici. Mně se to, žel, nepodařilo.



Takto označené části lze vynechat. Vlastně doporučuju je vynechat.

neděle 20. března 2011

Nesourodý návrat z cizích krajů

znáte tu KRÁSNOU zemi plnou údolí a kopců:
v dálce ji lemují krásné hory. má obzor, což jen tak nějaká země nemá.
znáte její louky, políčka a lány? znáte její pokojné domy a pokojné lidi v nich?
doprostřed této krásné země postavili dobří lidé továrnu. schoulena tvoří díky své hliníkové střeše krásný kontrast k listnatým a jehličnatým lesům vůkol. továrna se choulí do krajiny.
i když k choulení žádný důvod nemá.
mohla by stát hrdě a zpříma.
jak je dobře, že stojí právě tady, tady, kde je krásně, a ne někde jinde, kde krásně není.


Tak. Rakouské továrny vypadají pod těmi horami jaksi nepatřičně. Trochu jako nádor.

Lyžaři vypadají také nepatřičně, pořád jsem čekala, kdy se hora s ledovcem zachvěje a setřese ze sebe soplíky lanovek a malé pilné mravenečky, hemžící se směrem dolů na dlouhých prkénkách. (Sport je vůbec podivná záležitost: zaplatíte obnos, abyste se - v tomto konkrétním případě - nechali vyvézt nahoru, pak sjedete dolů, načež celý proces opakujete. Jako by to mělo nějaký smysl.)

Úryvek o hoře setřásající se ovšem nachází v knize jiné (konkrétně této), kterou jsem přestala vlastnit, tudíž jím nepotěším. Nepotěším ani dlouhou úvahou o univerzálnosti některých věcí vezdejších, ačkoliv mě velmi pobavilo, že identický motiv otřásající se hory, zbavující se lidských obydlí, má v jedné ze svých knih Betty MacDonaldová.

(Lačnost je ostatně v přízni i s Karlem Poláčkem. Vrahové Kurt Janisch a Maršík oba touží po domě, který se tyčí nad ostatními svou slávou, oba jsou zaměstnáni ve státních službách a obě knihy pracují s frází: základní vyjadřovací prostředek středního stavu. Opakování.)

Takto uvažujíc svištěla jsem dolů s myšlenkou, že Elfriede potkám, ale ona asi nemá lyže. Nebo měla něco lepšího na práci.


Fotografie mi zároveň poskytuje možnost k poučení pro dnešní den: Dnes se již neříká "vyhrabal jsem své oblečení u popelnic". Tak zvaní fashion bloggeři, kteří mají prst na tepu doby, říkají "vintage". Vzhledem k tomu, že jsem na čertových prkénkách (Kája Mařík) stála naposledy před dobrými patnácti léty, je můj výzor esencí onoho pojmu. Lyže jsou starší, po mladší sestře, hůlky (pouze mírně zprohýbané), boty a brýle rodinné. Šponovky moje, dělala jsem v nich parádu již v květu svých šestnácti let (a už tehdy, mám podezření, byly po někom, protože si nepamatuji, že bych je někdy zkoušela v krámě). Bunda no-name z výprodeje sportovního zboží. Čapka bílá pletená rozhodně vznikla dříve než já, a nic bych za to nedala, že pamatuje i ony slavné časy, kdy Marta a Iva líbaly Sašu Dubčeka.

Tož tak.

pátek 11. března 2011

Další ořech, tentokrát večerní

Synek se mi naučil, že maminka čte.Nyní tedy trávíme dny šťastně tím, že čteme z jediné rýmované knihy, kterou vlastníme, protože synek je estét a knihami bez rýmovaného textu či textu vůbec pohrdá. Umím ji nazpaměť, a jakmile pořídíme jinou, rituálně tuto spálím. (My tedy máme ještě jednu, lepší a krásnější, ale takový estét zase synek není - básně pana Šiktance jsou mu zatím příliš dlouhé.)

Kam však mířím: po odpoledni, v němž jsem třicetkrát odrecitovala geniální verše Jiřího Žáčka "Jedno slunce z nebe září / usměvavou zlatou tváří. / Jedno slunce, jeden svět / a ten svět je samý květ." (a takových poutavých básní je tam ještě deset, ale nejsem sadista), a když muž večer odspěchal na badminton, nakrmiv se nikoliv šumavou a gothajem, ale krupičnou kaší, odložila jsem se na gauč a rezignovaně zírala na televizní zprávy.

A co se člověk nedozví! Někteří lidé cítí po požití pinií hořkou pachuť, jíst jim nechutná, život ztratil smysl. Je to záhada. Zkoumají ji vědci z celé Evropy, avšak je to stále záhada. Výzkum bude kurevsky drahý, protože takovou záhadu ještě neviděl svět. Mě by zase zajímalo, ale finance na výzkum toho neobětuji, jestli na Nově zavedli čínské praktiky a blokují Google. Ten by jim totiž po zadání prostého dotazu "pinie + hořký" vyhodil tento článek, kde by se dočetli, že kámen úrazu je patrně (pravda, nikoliv zcela jistě, takže výzkum se ještě o něco prodraží) v příměsi nejedlé odrůdy piniových oříšků k oříškům jedlým.

Ořechy zřejmě někomu z Novy skutečně leží v žaludku, protože se myšlenky na ně nedokázal zbavit ani v následující reportáži.

středa 9. března 2011

Čítanka

André Miquel, který ve světle Weinrichových myšlenek studoval způsoby vyjádření času v jedné z Pohádek tisíce a jedné noci, přišel na to, že se zde prosazuje jeden z časů arabštiny, mudi, vyjadřující minulost a dokonalost, a to na úkor času podřízenému, mudari, jenž je časem simultánnosti a zvyklosti, vyjadřující prézens (nebo imperfektum). Protože minulost představuje autoritu, mohl André Miquel této studie využít k tomu, aby dokázal, že cílem, funkcí této pohádky bylo vyprávět vyděděným Arabům příběh o Arabech, kteří vítězili, a seznámit je s minulostí, pojímanou jako východisko, základ či záruku věčnosti.

(Jacques Le Goff, Paměť a dějiny)

pondělí 7. března 2011

Vzhůru na kopec spějme

O mojí paměti kolují v rodině legendy. Když jsem ještě docházela na vysokou školu, podivila se má matka, jak jsem tam mohla vydržet tak dlouho - ne že by nevěřila, že má inteligence je pro tuto instituci dostačující, ale údajně nechápala, jak tam trefím, když musím dvakrát přestupovat.

Na sobotu jsme si schystali návštěvu aquaparku na Barrandově. Je to tam lacinější než v Čestlicích, a usoudili jsme, že tobogán a jiné radovánky synkovi prozatím zatajíme, neboť by se stejně s největší pravděpodobností utopil co koťátko. No a když už tedy takto, nebylo vhodnější příležitosti k návštěvě restaurace Na Kopci, která proslula jednak vynikající potravou, jednak tím, že pro nemotorizovanou jednotku je dostupná zhruba stejně jako botky od Blahnika pro průměrně vydělávající českou ženu: blbě.

Vzhledem k tomu, že je před výplatou, tudíž bych musela útratu hradit ze svého těžce ze státu vydobytého rodičovského příspěvku, jsem se trochu cukala, jenomže pak zazvonil osudný telefon. Matčin veselý hlas mě informoval, že patrně nevím, že mi muž slaví svátek, a že mu přijedou popřát. Položila jsem telefon a stejně veselým tónem oznámila Slawnému, že má k svátku oběd. Opona.

Bájná vyprávění starců nelhala. Vývar byl mnou shledán vynikajícím, muž, který si ho vlastně objednal, pravil, že bez játrového knedlíku by to nebylo ono, avšak játrový knedlík seděl pevně na svém místě uprostřed.



Hlavní jídlo jsem vyhrála já - bohužel jsem, poněkud nepřekvapivě, zapomněla, co přesně to bylo. Jídelní lístek v tomto případě nepomůže, anžto jsem zvolila specialitu dne, o níž kroniky nic nepraví. Vepřová kotleta na rizotu s houbami a jakousi máčkou. Toužila jsem, aby to nikdy neskončilo.



Slawný dostal jídlo s představením, bo nad daňčím v rozmarýnovém kouři se rozprostíral poklop, který obsluhující pán zvedl a nahnal kouř do nozder Slawného. Co se mě týče, omáčka mi přišla taková nijaká, nepotěší, neurazí. Oba jsme byli rukou svornou a nerozdílnou překvapeni jednak přítomností kapustiček, lstivě neuvedených na jídelním lístku co ingredience, jednak tím, že kapustičky jsou poživatelná záležitost. (Připouštím, že oslnění srovnatelné s návštěvou v jedné z restaurací Gordona Ramseyho, kde jsem zjistila, že zelené fazolky se nejen dají jíst, ale mohou být dokonce dobré, se nekonalo - zdá se tedy, že místo objevu století je již obsazeno. Ale i tak si jedlá růžičková kapusta vydobyla čestnou pozici Překvapení měsíce.)



Pistáciový creme brulee moje srdce také potěšil, creme brulee pečlivě zbavený pistácií ostatně potěšil i Plivníka - dokonce tak, že si ho umístil na nos pro pozdější použití. Byl však odhalen a očištěn.



Nutno však konstatovat, že dezert vyhrál Slawný, který si nechal přinést suflé s ořechovou zmrzlinou. Když jsem okusila, chvíli jsem přemítala, jestli by se nevyplatilo Slawného zabít a o dezert ho nectně připravit, ale pak jsem usoudila, že ho ještě budeme potřebovat.



Jediná výtka směřuje ke slečně či paní servírující, která (na rozdíl od ostatního personálu) působila chvílemi unaveným až zapšklým dojmem. Třeba dva dny nespala. Nebo jí uletěl extrémně medonosný roj. Nebo jí krutý osud v ono nedělní ráno nastražil do cesty psí výkal a protivného souseda, co já vím. Nic z toho mě ale vlastně moc nezajímá a nemůžu se zbavit heretické myšlenky, že být vlídný na platícího zákazníka tak nějak k řemeslu patří.

I když, platícího. Stalo se, že jsem poprvé vyzkoušela svou kartu z nejmenované banky. Jestli jsem zapomněla PIN či kýho výra, přestože jsem s ní předtím úspěšně zaplatila na internetu, karta ne a nedala. S chabě maskovanou nervozitou jsem se křivě zazubila na slečnu a poprosila ji, jestli bych mohla účet vyrovnat za deset minut, jelikož peníze sice jsou, ale trochu jinde, než bychom je všichni chtěli mít. Internet v telefonu naštěstí nezklamal mou důvěru, takže za pouhých pár chvil horečného odklikávání hlášky "zobrazit jen zabezpečené" se ukázalo, že nebudeme muset svůj dluh odpracovat mytím černého nádobí. Vot těchnika.

PS: Slawný pravil, že jsem žena nehodná, neboť jsem se zaujala nudnou omáčkou a neprozradila jsem, že daňčí maso bylo fojstklás. Tak tedy: na jedničku.

Geniálně jednoduchý. Jednoduše geniální.


Ministr školství Josef Dobeš (VV) dokonce přiznal, že když na jednání vlády hlasoval pro návrh zvýšení DPH, vliv na školy ho nenapadl. "Přiznám se, že mě tento dopad dosud nenapadl, a musím se tím zaobírat, když říkáte, že by vyšší DPH padlo i na učebnice," uvedl ministr před několika dny pro MF DNES.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/zacal-velky-boj-o-preziti-knih-zdrazeni-zabije-tituly-ktere-nenesou-117-/domaci.asp?c=A110305_163339_domaci_jan

Ministr školství Josef Dobeš (VV) dokonce přiznal, že když na jednání vlády hlasoval pro návrh zvýšení DPH, vliv na školy ho nenapadl. "Přiznám se, že mě tento dopad dosud nenapadl, a musím se tím zaobírat, když říkáte, že by vyšší DPH padlo i na učebnice," uvedl ministr před několika dny pro MF DNES.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/zacal-velky-boj-o-preziti-knih-zdrazeni-zabije-tituly-ktere-nenesou-117-/domaci.asp?c=A110305_163339_domaci_jan

Ministr školství Josef Dobeš (VV) dokonce přiznal, že když na jednání vlády hlasoval pro návrh zvýšení DPH, vliv na školy ho nenapadl. "Přiznám se, že mě tento dopad dosud nenapadl, a musím se tím zaobírat, když říkáte, že by vyšší DPH padlo i na učebnice," uvedl ministr před několika dny pro MF DNES.
Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/zacal-velky-boj-o-preziti-knih-zdrazeni-zabije-tituly-ktere-nenesou-117-/domaci.asp?c=A110305_163339_domaci_jan
Ministr školství Josef Dobeš (VV) dokonce přiznal, že když na jednání vlády hlasoval pro návrh zvýšení DPH, vliv na školy ho nenapadl. "Přiznám se, že mě tento dopad dosud nenapadl, a musím se tím zaobírat, když říkáte, že by vyšší DPH padlo i na učebnice," uvedl ministr před několika dny pro MF DNES.

Odborník žasne, laik se diví.

neděle 6. března 2011

Noční ořech

Nikdy jsem nechápala, proč se lidé tolik touží množit. Za více či méně láskyplné odstraňování pokálených plen (a kdo říká, že miminka alespoň do zavedení pevné stravy nezatouchají, tomu čas milosrdně zastřel paměť - miminka smrdí jako malí tchoříci, kdykoliv vycítí příležitost) a více či méně trpělivé tišení nočního pláče (že přerušovaný spánek je obzvlášť účinné mučení, dobře vědí na Guantánamu - patrně se každé dítě již in utero seznamuje s pracovními manuály tamních dozorců) se vám ti zvláštní tvorové v pubertě odvděčí očima obrácenýma vsloup a - máte-li štěstí, tichým - přípodotekem, že jste idiot, který nechápe mysl génia. Dalším krokem génia nezřídka bývá žádost o umístěnku do domova důchodců, pochopitelně pro vás.

Přitom za ty peníze můžete každý rok na měsíc do Indie. Možná i DVAKRÁT.

(... a pak se malý zvláštní tvor usměje.)

pátek 4. března 2011

Den jak malovanej.

 

Kdysi mi jakási mužova spolupracovnice vzkázala, že podle rukopisu jsem konzervativní a mám tendenci podřizovat se autoritám. Pravdu měla, ta dobrá žena (i když i já sleduju předpověď počasí s krajní nedůvěrou).

To bylo tak: já, žena původně dobrotivá, jsem si řekla, že něco ukuchtím svému Nejlepšímu a Nejslawnějšímu muži. I našla jsem recept na cuketčím blogu a jala se nakládat maso a okurku. Dostatečně předem, neboť Nejslawnější chodí každý čtvrtek hrát badminton (aspoň to doma tvrdí). Sotva ráno vstanu, už oheň v peci plane, aby v šest bylo hotovo.

Za notování písně Když se podaří, co se dařit má jsem po čtvrté počtvrté zkontrolovala návod a šoupla maso v požadovaný čas do trouby vyhřáté na požadovanou teplotu. (Dobře, přiznávám, že zase takový magor nejsem, abych pěla songy Michala Davida. Ale pohlédnout na ztepilá těla socialistického mládí nemůže nikdy uškodit.)

Ne že by mi nepřipadalo zvláštní, že maso obalené cukrem se má péct na 230 nepřikryté, ale Cuketka nic o přikrytí nepravil, na fotkách poklica taky nebyla, tak co. Za pouhých dvacet minut se výsledek dostavil. Proklela jsem Cuketku, přikryla bůček a obhlédla, jestli mi pekárna pekární těsto na knedlíky.

Tu se ukázalo, že pekárna, jindy věrnější než Goro, bílý pes, se rozhodla, že večer je nutno ještě nějak ozvláštnit, a těsto neuhnětala. Chm. Použila jsem tedy hrubou sílu a pár modliteb, protože čas se již krátil a já nejsem z těch, kdož se domnívají, že porodí-li jedna žena za devět měsíců, stihne to devět žen za měsíc. Každé kynutí chce svůj čas.

Po odsvinění kuchyně zaprasené od mouky (jak bylo předpovězeno) a vykonání potřebných rituálních tanců okolo pařáčku s knedlema se ukázalo, že:
1) Na šestou se rozhodně večeřet nebude.
2) V sedm se také dá jíst.
3) I v sedm je to vynikající jídlo.
4) To si ale nemyslí moje osobní váha.
5) A navrch mi Nejslawnější ráno vynadal, že ve čtvrtek vařit nemám. Prý mu to kazí styl, či co, takže sice zvítězil, ale ne tak slawně, jak by si sám přál.

Příště bude tři dny stará šumava a gothaj.


Dítě pojídající smaženku vytvořenou z původního momofuku knedlíku. Pro milovníky malých dětí a zdravé výživy, nejlépe dohromady pojatých, upozorňuji, že to sice JE smažený knedlík se sýrem, ale Plivník si, jako obvykle, třikrát kousl a konstatoval, že to by stačilo. Z čeho žije, dosud nevím. Podezřívám ho, že - podobně jako kdysi moje sestra - se pokouší vyvinout fotosyntézu.

čtvrtek 3. března 2011

Nejsme žádný másla!

Já, abych tak pravdu řekla, docela dost čtu. Moc si toho sice nepamatuju, takže občas s úžasem hledím na muže, an mi líčí naprosto nepodstatný detail Bohem i lidmi zapomenutého dílka, které měl v ruce někdy před deseti lety (a já, přestože jsem ho měla ve spárech daleko později, o něm vím velké kulové, natož co se píše na straně 128 dole), ale jednu věc si přece jenom pamatuju. Někteří lidé dělají máslo chutné, jiní méně.
Tato slova mě doposud odrazovala od výroby vlastního mazadla na chléb, ačkoliv jsem se už vrhla do velkovýroby pravých domácích večeří, pravého domácího pečiva a pravého domácího jogurtu. (Někdy chutnějších, jindy méně.)

Když však moje oko spočinulo na tomto článku, s konečnou platností mi došlo, že jakkoliv méně chutné doma vyrobené máslo může být, nikdy nebude horší než tohle. (Kdo hádá, že ho máme doma, hádá správně. Ne proto, že je laciné. Protože ho chytrý marketér umístil do výše očí, já jsem ho odebrala z regálu, zkontrolovala, jestli je to opravdovsky opravdovské máslo, což bylo, a o víc se nestarala.)

Zakoupila jsem tedy 2 ks smetany bez stabilizátorů. V rámci testování byla použita jedna šlehačka značky Moravia, jedna od pana Alberta. Po provedení chuťového testu mohu zodpovědně říct, že Moravia je lepší. Ne významně, ale je.

Dál už jsem postupovala přesně podle návodu od Florentyny, který je vskutku blbuvzdorný. Et voilà!


Celou akci jsem vylepšila pouze o použití robotu místo šlehače, takže kuchyň zůstala nedotčená. Jste-li statečnější než z amerického filmu a použijete ruční přístroj, buďte obezřetní. Může vás to ohodit FAKT RYCHLE.

Resumé:
Cena POUŽITELNÉHO másla dnes v supermarketu: 37,90. (Másla rozmrazená, "lépe roztíratelná" a ta, která sice svým umístěním signalizují, že jsou másla, ale přímo tohle slovo byste na nich hledali marně a na cenovce se cudně skví nápis "tuk k použití v kuchyni", neberu v úvahu.)

Cena použitých surovin: 15,50 + 12,90.

Množství umásleného másla: 168 gramův. (Plus podmáslí zkonzumované ku svačině s kakaem.)
Jednoduchým propočtem tedy zjistíme, že doma vyrobené máslo je dražší, zvlášť připočteme-li ještě nějakou tu (nepříliš významnou) práci, vodu na odmáslení a tak. Ale... ALE.

středa 2. března 2011

nOSTalgie

Jsem již žena v letech, a tak leccos pamatuji. Například že tráva dřív bývala zelenější, zimy tužší a rohlíky také. Když mi něco ony slavné časy připomene, neodolám. Tehdy naší domácností znějí tklivé tóny písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky, já se chvěji o osud Aničky Holubové víc, než se chvěje její knír, a také jídla podávám starodávná. Nutrii jsem na pultech, pravda, už dlouho neviděla. Ale kdykoliv spatřím na řezníkově ceduli bílým písmem vypsáno DNES TALIÁNY, jsem k neudržení. Škoda jen, že už to nebalí do papíru. Igelitový sáček celou blaženě dětinnou atmosféru narušuje. Bude totiž po použití vyhozen, místo aby byl řádně uschován pro další použití na svačinu co nedostatkové zboží.

Co jsem nechtěla vědět o dětech (a bála jsem se zeptat) - úvod do problematiky

Svět kolem je plný šťastných matek. Zajímavé šťastné matky se šťastně zubí z obálek barevných obrázkových časopisů pro méně zajímavé šťastné matky. Televize chrlí příběhy, na jejichž konci se culí šťastná matka a šťastné dítko, nejlépe blonďatá kudrnatá holčička. Prošly si sice těžkým obdobím, avšak nyní... nyní! Matky Sama doma jsou šťastné, neboť vědí vše o přebalování, scrapbookingu, nemocích ledvin - a hlavně, hlavně nehloupnou, když sledujou tu televizi.

Já oproti tomu šťastná matka nejsem. Nemám pleť bez poskvrny, o scrapbookingu vím pouze to, že existuje, a nemám blonďatou kudrnatou holčičku (která nikdy nezvrací, nemoci projevuje interesantní bledostí a žádostí o čaj v pět odpoledne, nikoliv žalostným fňukáním před svítáním, občas chodí čůrat, protože u malých dětí je to přece roztomilé, ale nikdy, NIKDY se jí nezačne chtít na záchod, když člověk stojí ve frontě u pokladny). Má slovní zásoba se tristně zmenšuje. Bodejť ne, když většinu dne věnuju výrokům "Děláš haló haló? Půjdeme papat? Ham jablíčko? Ano, to je ovečka. Jak dělá ovečka? Bééééééé! To je nočník. Na nočníku se dělá e-e." a jim podobným. Věta "Lžička ne bác, Bene!" ještě z nikoho Einsteina neudělala.

Krom toho se domnívám, že štěstí je poněkud extrémní stav vyšinutí mysli. Trvale šťastný může být pouze idiot.

Za normálních okolností bych se nedomnívala, že je něco v nepořádku se mnou. Připadá-li vám podezřelé, že v každém plátku obdržíte návody na všechno od šťastného manželství přes stavbu lodi ve flašce od rumu, záchranu nezazimovaných ježků až k záchraně tropických porostů, jsou stupidní ony plátky, nikoliv vy. Mateřství však disponuje mocnou zbraní: hormony. A tyto dokážou proměnit i původně víceméně racionální bytost v uzlíček nervů, schopný uvažovat o tom, zda své dítko netrýzní, když mu ve třech měsících nezpívá didaktické písně a nevodí ho na zpěvy a tance již ve věku, kdy sotva zvedne hlavu pět centimetrů nad podlahu.

Pokud sem někdo zabloudí, je fér ho seznámit s tím, co může najít. Tak tedy: můžete najít zápisky, kterými se částečně bavím, částečně duševně rekreuji od světa. Vnějšího i vnitřního. Bude i fotka taliánů (coming soon).