"Promiňte slečny, tancovat nebudu, chci o samotě přemýšlet a věnovat se sebevzdělání. Ženy jsou nepřítelkyně moudrosti." Paní Dynderová se vmísila do rozmluvy: "Vyslovil jste odvážnou myšlenku, pane Kebrle. Já s vámi nesouhlasím, ale chci s vámi diskutovat, jakmile složím prádlo."
středa 29. května 2013
pondělí 27. května 2013
Restaurace v Krakově II: Óda na Jaremu
Chtěla bych do Paríža, vysvětlila
jsem Nejslawnějšímu. A do Izraele, protože z toho jsem viděla
jenom Jeruzalém, a to za pomoci průvodkyně (tedy: kachny, kachny,
vlevo kachny, vpravo Boží hrob, vlevo kachny). Jenomže Izrael mi
není souzen, dokaváde nebudou hoši na delší dobu odložitelní k
babičkám, odkládat na kostelní schody je kvůli tomu nebudu.
No a protože bych chtěla aspoň do
Paríža, byli jsme už v Lisabonu, v Krakově a letos pojedem do
Říma. Přesto jsem po dnešním dobrodružném dni s malým
Houdinim, který si dokázal v posteli sejmout plenu (detailů
laskavé čtenáře ušetřím, ale smál se jenom jeden z nás a já
jsem to věru nebyla), sentimentálně vzpomínala na Krakov (bez
viditelných dětí!), vzpomněla jsem, že mám v torbě ještě
zbytek restauračních informací. Prvý díl zde, zbytek tu, kdyby to náhodou
někomu přišlo k potřebě.
Předem mého dopisu musím sdělit, že
ať si dáte cokoliv, dejte si žurek. Měla jsem zde i informaci,
kde ve městě dobrý okusit, ale oni to v mezidobí stihli zavřít,
čili nic. Dejte si ho kdekoliv, kde na něj narazíte. Poláci
beztoho univerzálními dochucovadly šetří (zda z lakomství,
protože obyčejná nebo posypová sůl vyjde o dost laciněji, nebo
je ani léta komunistického jha nezvládla zkazit, nemám zdání),
takže návštěva restauračního zařízení je pro žaludek vcelku
bezpečná záležitost, pokud se žurkem jeden nepřežere, což
není nemožné, olé.
Varování: Do Warsztatu jsme šli, anžto byl
blízko a měl slušné hodnocení na Tripadvisoru, což opět
prokázalo, že lidé nevědí, co činí. Místní italskou kuchyni
jsme vynechali, protože vypadala dosti polsky (českou obdobou
tohoto fenoménu je tiramisa z pomazánkového). Zákusky se dají, i
když bez šlehačky z umělé hmoty a karamelového zástřiku téže
provenience bych se obešla. Světlý moment se zaskvěl v podobě
čokolády, která oproti českým zvyklostem nebyla kakao obohacené
o pudinkový škraloup. Ale za návštěvu to vlastně nestojí.
Óda: Jarema. Je kousek od nádraží,
takže jsme se tam dostali při návratu z Osvětimi. Načasování
to nebylo nejlepší, neb Jarema se hlásí k tradiční polské
kuchyni a interiér naladila odpovídajícím způsobem - zlatý
rakouskouherský věk, dávno tomu v Haliči. Pianista a šmidlátor
na housle v ceně. (Nevím, jestli tu je tak populární vézt se na
"židovském turismu", nebo umělce inspiroval náš hovor
o předchozí cestě, ale půl naší návštěvy hráli Šumaře na
střeše.)
Eventuelnímu návštěvníkovi
doporučuju hlavně, aby navštívil kterýkoliv jiný den, i když
je to u teho nádraží. Když tam tak sedíte, zíráte na dekor a
posloucháte klezmerové variace, můžete si až nepříjemně
připomenout vídeňskou kavárnu třicátých let, hovor pana
soudního rady s panem emeritním profesorem, a tak trochu si
vzpomenout, že zatímco jeden byl ještě drahná léta platným
členem společnosti, druhej se ani votočit nestačil a už ho
vyhlazovali. A já jsem sice pro tenhleten černej humor a dekadence
mi není cizí, ale tohle bylo i na mě přece jenom trochu příliš.
A přitom za to ubohá Jarema vůbec
nemohla. Jejich rajská polívka byla jak od babičky, králík
šťavnatý (!!! neuvěřitelné se stalo skutkem), jehněčí
kotlety medium a genialita polského lidu se definitivně projevila,
když donesli dezert: zatímco my vezmeme v neospravedlnitelné úctě
k tradicím jabka a zamotáme je do štrůdlu, čímž jednak
neúnosně zvýšíme množství těsta na jeden kus, jednak
blemcavost vnitřku (já teda nevím, jak ostatní, ale mně to
přijde svatokrádežné - nejlepší je přece vždycky ten křupavej
vršek, ne vařená hrouda vevnitř), Poláci se balením
neobtěžovali a jablečnou pochoutku vyrobili tak, že na spodní
vrstvu těsta (relativně křupavou) navršili obrovské množství
jablečné hmoty a obrovské množství jablečné hmoty zakryli
tenounkou vrstvou těsta (křupavou). Řekla bych Molodci!, ale oni
by mě pak asi neměli rádi. Tak tedy sláva jim.
pátek 10. května 2013
Banány, měla bych tady vynikající banány.
Tož že prezident nejspíš chlastá jako duha, to by mi tolik nevadilo. Nejni první ani poslední a mé srdce vždycky plálo spíš pro Churchilla než pro světově proslulého abstinenta téže epochy. I když připouštím, že by mi bylo milejší, kdyby tam Schwarzenberg pospával, než když se Zeman potácí. (I zachrápnout by mohl, pro mne za mne.)
Co však zahalekalo do nebes, jest výrok Bohuslava Svobody, jímž pro iDnes přispěl ke slavnostnosti okamžiku: "Já si nemyslím, že by měl kdokoli právo hodnotit svého prezidenta," dodal Svoboda na dotaz, zda prezident nebyl "společensky unaven".
Role jsou rozdány, hra bude krátká.
Prezident: (vrávorá)
Sbor: (mlčí)
Petr Nečas: Spekulovat o jiných důvodech, než uvedla hradní mluvčí, bych považoval za lidsky nevkusné.
Sbor: Пусть всегда будет солнце...
Opona.
středa 8. května 2013
***
Čeština v ústech dětí
zazvoní do klícky kde s kanárčími trylky
se na noc políbí
a žbluňkne do postýlky
a pak když večer spustí své mokré povídání
složí se v dětském hrdle
a nezadýchá ani
otevře chvilku noci
zatáhne závoj víček
a šeptne na shledanou
a shodí pantoflíček
na malý krček hodin
nasouká kroužek snění
louskne si na havrana
a sklouzne v zapomnění
k ránu pak s prvním zvonkem
vkrade se v těla slov
zavýskne nad úponkem
a počne rybolov
a na noc s velkou sítí
a s poškrábnutím žilky
si přijde poplakat
a žbluňkne do postýlky
(neznámý autor, ghetto Terezín)
středa 1. května 2013
Je pozdní večer, první máj
Mohli bychom na Petřín, navrhl Nejslawnější, když teda ten první máj. Romantika. Polibek pod rozkvetlou třešní. Jaká to změna oproti loňskému fiasku, kdy jsem odložila lopatu v osm večer, abychom v osm deset zjistili, že stromy stihly záhadně odkvést, takže jsme mě proti uschnutí bránili pod šlahounem keře, prohlášeného za kvetoucí a dostatečně vysoký, no skoro sakura, když si člověk sundá brejle.
Nerada řídím nevyspalá, takže velkej malej mě budí někdy za tmy, s požadavkem na útěchu po zlém snu a obrácení pyžamových kalhot. Jeho křehká psýché nesnese, aby byly po cestě na záchod naruby.
5:58. Hoši vstávají, vstávám tedy též. Prakticky svítání, teplé mléko (pro hochy, pochopitelně: kručení v mém břiše může počkat až po dvojí výrobě mléka, z toho jedna ks s kakaem, odsypání ptačího zobu, nakrmení těch, co si neumějí sami držet flašku, ačkoliv běžně svým opičím stiskem dokážou vyrvat hrst vlasů z každé jenom trochu dostupné hlavy, vyrobení dalšího kakaa a omytí zvláště špinavých dětských částí), mraky plující oblohou (ach, zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj). Romantika.
Vyrazit, povídám, bychom měli v devět, v deset tam budem, v půl dvanáctý zpátky, někde se najíme a hurá domů. V 8:50 jsem si přišila knoflíky na sako a odhodlaně zamířila ke kočáru, v němž musí být vždy přítomna baterie lahví, několik tun mléka, kaše a jiných nezbytností, aby nám chlapečci nevyhládli, nezmrzli či jinak nestrádali.
8:51: zjišťuji, že se do kočáru vylila kaše nebo mlíko nebo jiná nezbytnost. Každopádně to zkyslo a smrdí to jako dobře uleželý skunk. Omývám zatouchající předměty, Nejslawnější čistí dopravní prostředek. Romantika.
10:40: Dorážíme na Újezd. Protože velkej malej postrádá pití, s vidinou rychlého nákupu otvírám dveře do nejbližší večerky a pídím se po Kubíkovi (nesmírně sladká tekutina, kterou děti milují a rodiče její nákup stydlivě obhajují absencí konzervantů). Nacházím energetické drinky, alkoholické mixy a desetiletou zásobu piva pro několik restauračních podniků.
10:45: Ukazuje se, že velkej malej a Nejslawnější mají malý, ale docela malý hlad. Míříme do Panerie na docela rychlý nákup.
10:52: Dvě ženy za pultem, oděné do firemních triček, se seskupily kolem třetí, oděné do trička smutečního, a něco si špitají nad pokladnou. Nejslawnější stepuje u pultu.
10:57: Ženy špitají, Nejslawnější stepuje. Ukazuje se, že malý, ale docela malý hladík dostala i hydra. Vytahuju flašku a žádám manžela, ať k objednávce přihodí kafe s mlíkem. Když do pekla, tak na pořádné kobyle. Patrně zaučovaná stále hledí do kasy jako husa do flašky, fronta narůstá za dveře.
11:30 jsme se tak nějak dohrabali k lanovce, kde se nepříliš překvapivě ukázalo, že podobný nápad měla polovina Prahy a odhadem tak dvě třetiny osazenstva místních hotelů. Půjdeme pěšky.
Něco po dvanácté jsme opustili nejvíc nejkrásnější hřiště, lstivě umístěné na dohled od lanovky, a skutečně jsme se vydali vzhůru! Lehce opocený Nejslawnější tlačí kočár, já vleču protestující dítě, které by raději z kopečka, a v pravidelných tříminutových intervalech odevzdávám koloběžku (při výskytu roviny nebo něčeho této se alespoň vzdáleně podobajícího) a přebírám strašně, ale strašně těžkou koloběžku, kterou nemožno tlačit do kopce. Bujně kvetoucí třešně míjíme bez povšimnutí.
Jsme na vrcholu. Jsou tu i koníci! Velkej malej se veze. Jsou tu taky stánky pouličních prodejců mnohých lákadel, kupuji tedy marcipánové prase.
Je čas na sestup. Ve spěchu se líbáme pod olezlým napůl odkvetlým čímsi a vyrážíme k lanovce.
Protože jsme zase nestihli zjistit, kde by bylo nejlépe se dobře najíst, rozhodli jsme se pro Olivu. Posledně, když jsme se k ní po nějakém výletě v čase věru pozdním doplazili na oběd, měli bohužel zavřeno, ale jejich stránky mlčí, i usoudili jsme, že to dnes jistě bude jiné. Nebylo.
Nu což. Je půl třetí a dorážíme do chorvatské restaurace v Modřanech. Beztoho tu mají nejlepší chobotnici v Praze. "Dáš si chobotnici," oznámil mi velkej malej. "Protože mi chutná." Ne že bychom chlapci nepopřáli vlastní porci, ale když on jí, jak když nejí. Já ji taky ráda, tak jsem si dala. Tedy, dala jsem si třetinu porce. Hoch, který by se nejraději živil lentilkami, kdybych mu to dovolila, žvýkal tak, že si málem vykloubil panty, a hladově otvíral zobáček na další příděl. No, však nikdo neříká, že lilek tu dobrej nemají. Akorát by ho mohlo bejt trochu víc, pro nás, co se nemůžeme dorazit masem.
Čtvrt na pět, cesta domů. Pekelně mě bolí hlava, lehám si. Nejslawnější si vzápětí lehá taky, což znamená, že pokud hoši zavelí, budu muset vstát. Asi o minutu později hoši velí. Vstávám.
17:00, Nejslawnější vstává. Hlava mě bolí jak střep, vrážím Nejslawnějšímu flašku mlíka pro hydru a jdu si znova lehnout za zvažování, jak se asi tak pořizuje nějaký menší rozvod.
18:21: vstávám. Bytem voní večeře. Ucpáváme rukou svornou a nerozdílnou houkající hydru kaší a jíme. Nejslawnější dává nádobí do myčky. Utírá stůl opatlaný od kečupu. LEŠTÍ stůl zapatlaný od kečupu. A mé okoralé srdce jihne. Romantika, povídám!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)